Hajduci

Polští hajduci

Polští hajduci či lépe wybraňci (příslušníci wybraniecké pěchoty) představují de facto jedinou „národní“ pěchotu, se kterou bylo možné se v Polsku na počátku 17. století setkat. Vyvinuli se z uherských hajduků, přivedených do Polska Štěpánem Báthorym, o čemž svědčí i podobnost jejich výstroje a výzbroje. Po generace zakořeněný odpor polské šlechty k jakékoli pěchotě se odrazil rovněž ve vojenské kvalitě hajduků, která byla nevalná. Hajduci byly často používáni spíše k budování a hájení polních opevnění, dobývání měst a k jiným ženijním pracím. V poli sloužili nanejvýš jako střelecká podpora dominantní jízdy. O tom výmluvně svědčí fakt, že k povinné výbavě každého hajduka při jeho příchodu k vojsku měla patřit motyka či rýč, vyobrazení hajduka bez pracovní sekery je pak spíše výjimkou. Pro bojové použití byla najímána zahraniční žoldnéřská pěchota, nejčastěji z Německa a Skotska. Výstroj hajduka představoval běžný oděv prostého člověka té doby: hlava bývala kryta nízkou plstěnou čapkou (magierka) nejčastěji černé barvy, kromě lněné košile a vlněných přiléhavých kalhot nosili hajduci spodní kabát (župan), sahající přibližně ke kolenům. Obutí hajduků představovaly nízké kožené střevíce. Hajduci bývali ozbrojeni dlouhou ruční palnou zbraní – mušketou (nejčastěji s doutnákovým zámkem) či její o něco kratší příbuznou – arkebuzou (která mohla být opatřena zámkem kolečkovým). Kromě výše zmiňované sekery bývali hajduci zpravidla opatřeni jednoduchou šavlí uherského typu.