REKONSTRUOVANÉ JEDNOTKY

Jednotky, které v rámci našeho projektu rekonstruujeme dle dobových pramenů

Sarmatská korouhev vojska Lisowského

Pluk lisovčíků založil roku 1615 Alexandr Lisowski, s požehnáním krále Zikmunda III., jako pluk lehké jízdy za účelem vedení záškodnické války na území Ruska. Jeho lisovčíci pak byli známí tvrdostí a bojovností, přičemž jeden z nejrozšířenějších mýtů říká, že válčili za kořist. Nedlouho po smrti Lisowského se objevuje tradice volby hlavního velitele důstojnictvem. Ne každý však měl stejný metr na kázeň v jednotce, což nepomohlo jejich pověsti. Ačkoli tedy byli dobrými vojáky, pověst nezvedeného dítěte je předurčila ke službě v zahraničí, pod praporem Habsburků, ve víru třicetileté války. Na svém tažení, v řadách vojsk katolické ligy, bojovali u nás, v Uhrách, Německu, Lombardii, Flandrech nebo Francii. I přes nemalé vojenské zásluhy, doma i v zahraničí, byli převedeni do služby v královské armádě, což znamenalo konec pluku. Faktem ovšem zůstává, že se lisovčíci objevují v armádách na západě až do 30. let 17. století a v Polsku i později. Umění války lisovčíků spočívalo ve vedení boje ze sedla, ať už chladnými nebo palnými zbraněmi, včetně přepadové a záškodnické činnosti, ale i ze země jako lehká nebo dokonce řadová pěchota, což bychom mohli přirovnat k činnosti dragounů. 

Polští hajduci

Polští hajduci či lépe wybraňci (příslušníci wybraniecké pěchoty) představují de facto jedinou „národní“ pěchotu, se kterou bylo možné se v Polsku na počátku 17. století setkat. Vyvinuli se z uherských hajduků, přivedených do Polska Štěpánem Báthorym, o čemž svědčí i podobnost jejich výstroje a výzbroje. Po generace zakořeněný odpor polské šlechty k jakékoli pěchotě se odrazil rovněž ve vojenské kvalitě hajduků, která byla nevalná. Hajduci byly často používáni spíše k budování a hájení polních opevnění, dobývání měst a k jiným ženijním pracím. V poli sloužili nanejvýš jako střelecká podpora dominantní jízdy. O tom výmluvně svědčí fakt, že k povinné výbavě každého hajduka při jeho příchodu k vojsku měla patřit motyka či rýč, vyobrazení hajduka bez pracovní sekery je pak spíše výjimkou. Pro bojové použití byla najímána zahraniční žoldnéřská pěchota, nejčastěji z Německa a Skotska. Výstroj hajduka představoval běžný oděv prostého člověka té doby: hlava bývala kryta nízkou plstěnou čapkou (magierka) nejčastěji černé barvy, kromě lněné košile a vlněných přiléhavých kalhot nosili hajduci spodní kabát (župan), sahající přibližně ke kolenům. Obutí hajduků představovaly nízké kožené střevíce. Hajduci bývali ozbrojeni dlouhou ruční palnou zbraní – mušketou (nejčastěji s doutnákovým zámkem) či její o něco kratší příbuznou – arkebuzou (která mohla být opatřena zámkem kolečkovým). Kromě výše zmiňované sekery bývali hajduci zpravidla opatřeni jednoduchou šavlí uherského typu.

Kozáci v polské armádě

Kozáci byli v 17. století proslulí svou pěchotou neméně než jízdou. Mnoho kozáků žilo na divokém pomezí křesťanského a islámského světa, kde docházelo k neustálým potyčkám, přepadům a nájezdům. V takovém prostředí se z usedlíků stávali výteční vojáci. Těmito kvalitami a zkušenostmi zřejmě často předčili řadovou západní pěchotu, verbovanou z prostého obyvatelstva. Jejich význam je pak dán zejména dobrým výcvikem v pěším i jízdním boji a jejich použití jako všestranné jednotky. Navzdory občasným kozáckým povstáním sloužilo značné množství kozáků v polských jednotkách, obvykle právě v roli lehké pěchoty nebo jízdy.

Španělská tercie “Tercio de Unidad”

Tercie španělského krále byly po celé 16. století a většinu první poloviny 17.století považovány za jednu z nejrespektovanějších formací, se kteroumusel počítat každý s protivníků Španělska. Díky spojenectví španělských a rakouských Habsburků se v průběhu 17. století španělské formace zapojily do bojů i mimo výsostné oblasti zájmu Španělska, tedy v této době zejména Francie a Nizozemí, a byly vítanou posilou armád rakouských Habsburků v konfliktech třicetileté války.

Kompanie “Tercio de Unidad” si klade za cíl představit právě takovou vojenskou jednotku španělských Habsburků, která v žoldu Katolické ligy bojuje za její zájmy v rámci nejrůznějších konfliktů, kde se Habsburská říše střetávala se svými protivníky.